nejkrásnější blbost.

Pár dnů se zamýšlím nad jednou jedinou věcí. Proč to nechá člověk vždycky zajít tak daleko? Trvalo mi necelý půlrok se zamilovat a jelikož vím, že on v srpnu odlétá bydlet jinam ztratím všechno v co sem celou dobu věřila. Největší strach mám z toho co potom. Jsem mladá určitě se tolikrát zamiluju (dík mami,díky babi přesně tahle věta kterou mi kladete na srdce momentálně opravdu nefunguje). Hledat někoho, s kým vám je dobře a cítíte se s ním nejlépe je tak těžké. Život je vlastně hledání, ale za jakou cenu.Za celý rok sem opravdu moc nepoznala samotu. Takovou tu, co trvá dlouho a člověk si klade na srdce miliardu otázek a nemá tu oporu,jakou mu může dát jenom milovaná osoba. Je těžké se zamilovat a ještě těžší se potom zamilovat do někoho jiného. Začínáte porovnávat a když ten druhý na tom dopadne lépe než ex jste ve výhodě,protože se přes to rychleji přenesete...stejně si pak uvědomíte,že i když jeden je dobrý v tom a druhý zase v něčem jiném,každý má to kouzlo do kterého jste se zamilovala.
Jsem vybíravá a člověk mě musí něčím přitahovat, abych cítila ten tlak uvnitř sebe, ten magnet,který mě k němu táhne. Jediné co mě těší ,že nejsem jediná. haha

Nejsem ten typ bloggerky, která unáší čtenáře něčím novým. Tohle jsem já. Myšlenky, které mám v hlavě putují částečně sem. Starší čtenáři tohle znají a určitě se mi tiše smějí. Bohužel já na většinu věcí přicházím pomalu a postupně...vy jste byli taky takový. ))